Ilustrátoři Tomski&Polanski: Důležité je svou prací naplňovat i ostatní

Lukáš Tomek a Ilona Polanská. Kluk z Moravy a holka z vesnice u Prahy, kteří spolu už 5 let tvoří jako čtyřruký ilustrátor Tomski&Polanski. Zeptali jsme se jich nejen na to, jak dokázali uspět na české ilustrátorské scéně, ale i na jejich vztah k reklamě nebo co pro ně ilustrace vlastně znamená.

S Tomski&Polanski jsme se setkali v jejich útulném ateliéru v pražských Holešovicích, hned za rohem od Veletržního paláce. I když se oba pohybují ve světě profesionálních ilustrátorů teprve krátce, už se jim povedlo získat si srdce mnoha nadšenců. Sami přitom přiznávají, že dveře jim otevřely hlavně sociální sítě. Jejich výtvory se tak vyjímají na stránkách časopisů a knih, ale i třeba na jízdních kolech Festka nebo na zdech budov či bytů. Ilustrace Tomski&Polanski můžete také už tři roky pravidelně vídat na stránkách magazínu Reportér nebo nejnověji v knihách Ladislava Zibury.

Mohli byste se nám nejdřív trochu představit? Odkud pocházíte a jak jste se dostali k ilustraci?

Ilona: Vlastně je to celý hrozně jednoduchý. Luky je z Moravy, já jsem z vesnice u Prahy, kreslili jsme úplně od malička a myslím si, že jsme kreslili tak hodně a intenzivně, že jsme časem neuměli nic jiného. (smích) Takže to tím pádem vykrystalizovalo samo.

Lukáš: No, a tak kreslíme do dneška.

Ilona: Potkali jsem se jako soupeři v ilustrátorských battelech, které se jmenovali Secret Walls. Tehdy jsme byli proti sobě vylosovaní my dva, ale už během toho battlu jsme si víc povídali a pomáhali, až jsme došli k tomu, že svoje síly spojíme.

Lukáš: Pak jsme taky zjistili, že máme stejný názor na ilustraci a že by vlastně nebylo špatný se tím živit. Tak na tom teď děláme.

Tomski&Polanski ve svém letenském ateliéru

Nakousli jste, že máte stejný názor na ilustraci. Co pro vás tedy ilustrace vlastně znamená? Je to pro vás víc řemeslo nebo umění? Označili byste se za umělce?

I: My se spíš bereme za řemeslníky, protože nás baví každodenní kreslení. V tom se právě hodně shodneme. Baví nás poprat se se zadáním a víc kreslíme pro někoho, než dělat do šuplíku kolekce a potom je vystavovat.

L: Radši o sobě říkáme, že jsme řemeslníci, protože je v tom v podstatě zabalený úplně všechno. To, jestli nás někdo nazve umělcema, už jsou jenom slovíčka. Ta naše část toho, co děláme, je vždycky stejná. Zpracujeme nějaký koncept, vznikne finální věc, ale náš cíl není jen tím vydělat. Na ilustraci je strašně pěkný, že se tím dá i zabavit určitý počet lidí. Nejde o to se tím jenom živit, ale důležitá část je naplňovat tím i ostatní. Kdyby nebyl pozitivní feedback, nevznikala by radost.

I: A ta radost je právě náš hnací motor. Negativní reakce se k nám většinou moc nedostanou, protože to moc lidi nemají tendenci sdělovat.

L: My se ty věci navíc snažíme dělat jak nejlíp dovedem, takže i když pak přijde negativní reakce, tak člověk ví, že tomu dal maximum. Takže to zamrzí, ale je tam čistý svědomí, že to v daným čase prostě nešlo udělat jinak.

T. Baťa a Václav Havel – Tomski&Polanski z cyklu slavných osobností

Jak byste charakterizovali svou práci? Už jste o sobě v několika rozhovorech řekli, že se nechcete zabývat těžkými tématy jako politikou. Změnilo se od té doby něco?

I: Od té doby se nic nezměnilo. Politické karikatury nebo satira, to nám asi nebude nikdy blízký. Vždycky nás bavily spíš odlehčený, pikantnější nebo poetický témata. A taky párky a buřty. (smích)

L: Dělali jsme ale i něco, co o politiku zavadilo. Jednou z těch věcí byl například plakát Havla, který vznikl letos, ale to nebylo myšleno politicky. Spíš jde o známou osobnost, která nám přijde důležitá a měla by se zachovat i třeba takhle plakátem.

I: Je to součást Lukášovy série slavných osobností, kde je teď už i Tomáš Baťa.

L: Politiky se to dotkne, ale ne nijak cíleně. Tolik ji neřešíme, spíš se věnujeme příběhům.

Kdybychom nedělali reklamu, tak o nás ani nevíte.

Jaký je váš vztah jako ilustrátorů k reklamě?

I: Kdybychom nedělali reklamu, tak o nás ani nevíte. (smích)

L: My reklamu nemáme jako stěžejní. Zakázky, co přicházejí, nejsou všechno reklama. Děláme i magazíny, obaly knížek, nebo celou knížku, a spolupracujeme s autory. Potom jsou zakázky, které reklamní jsou. Tam vybíráme tak, aby to bylo morální. Nedělali bychom nic, co by nám nesedělo na lidský úrovni. Přes to bychom nešli. Některé reklamní zakázky jsou pro nás ale opravdu zajímavé, je to výzva, jak to zpracovat a přiblížit lidem. Nejlepší je, když si sedneme se zadavateli, protože potom i ty reklamní věci jdou krásně.

I: Ale vlastně i když si s nimi úplně nesedneme. Potom je to výzva v tom, jak taktizovat, abychom byli s výsledkem spokojení i my. Tam je zajímavý to, jak uvařit ten guláš, aby chutnal všem.

Plánujete v budoucnu nějaký přesah z ilustrace i do dalších výtvarných odvětví?

I: Pár věcí jsme už takhle dělali, protože ilustrace může být jak na produktu, tak na baráku. Jsme schopný pokreslit i letadlo.

Stalo se to už?

I: Ještě ne, ale pořád čekáme, kdy se to stane. (smích)

L: Nám se líbí objekt, a pokud by se ta ilustrace zase posunula, tak to přijde časem. Už přesahujem do animace, a kdyby to byl ještě objekt, třeba jako naše socha golema, tak bychom byli rádi. Možná až zlevní bronz. (smích)

I: My totiž toužíme po bronzové soše.

Dá se ilustrací v Čechách vydělat? Napadlo vás třeba vycestovat, nebo se časem přestěhovat mimo Prahu?

I: Já jsem byla po škole na necelý půlrok v Torontu s tím, že jsem tam chtěla začít nový život po škole. Ale rychle jsem se vrátila, protože mi začali chybět lidi kolem mě. Myslím že to, co děláme my, může dělat kdokoliv kdekoliv na světě, když má internet a touhu pracovat. Nás to ale baví v Praze.

L: Jsou tu lidi z menších měst, ale i z Brna, Ostravy, Slovenska, je jich tu hodně a vzniká tak dobrá atmosféra. Je tu také spousta lidí, kteří zadávají zakázky, takže je to hodně praktický. Ale třeba my bereme Prahu jako krásné město, které není moc velké ani malé a je tu pořád co objevovat. Je to skvělý inspirační zdroj. Navíc je tu mírný pás a není to tu tak vyhrocené temperamentem jako někde na jihu, ale není to zas ani studený sever. Nejsme sice extrémně bohatí, jako bychom mohli být někde ve světě, jako ve Francii nebo Londýně, kde je ilustrace důležitější, ale nemáme zas hluboko do kapsy. Všechno plyne a líbí se nám tu. Navíc si tu můžeme dávat volno, i když si to potom stejně odmakáme. (smích)

Takže třeba prací přes noc?

L: Děláme do večera, ale věci přes noc ne. To je naše pravidlo. Nebereme klienty, kteří chtějí práci přes noc nebo kteří to chtějí hodně rychle a nedá se to zvládnout. To bychom to neudělali tak kvalitní, a to nechceme.

Lukáš Tomek z Tomski&Polanski

K tomu mě napadá, co je tedy pro vás ta nejhorší práce?

L: Myslím, že nejvíc destruktivní pro člověka na lidský úrovni je dělat něco přes noc, narychlo, ve stresu, dostat za to málo peněz…

I: A ještě nebýt nakonec spokojený s výsledkem.

L: Většinou si to člověk zažije během těch studentských let a je to dobrá zkušenost, ale určitě ne dlouhodobě. A nikomu bychom to nepřáli. Člověk má vždycky svobodnou volbu.

Máte při tomhle všem čas i na vlastní volnou tvorbu? Předpokládám, že zadavatelé po vás často chtějí variace toho, co vidí ve vašem portfoliu. Necítíte se nějak limitovaní vlastním zaběhnutým stylem?

I: Na volnou tvorbu máme čas, když si ho sami určíme a člověk o něj pořád bojuje. Není to tak, že přiběhneme do ateliéru a řekneme si, že máme dvě hodiny čas a budeme si kreslit. Je to spíš meditační záležitost. Takové věci často vznikají v období Lustr festivalu, protože tam vždycky chceme ukázat nějakou naši volnou tvorbu. Nikdy jsme tam neukazovali nic ze zakázek a vždycky děláme speciálně pro tuhle akci akrylové obrazy a zkoušíme si, kam se ty věci dají posunout.

L: Taky to má výhodu, že se zakázky vždycky snažíme udělat dobře a tak se to trochu prolíná. Většinu zakázek vybíráme tak, aby nás to bavilo, takže je to v podstatě i taková volná tvorba a nedá se to úplně rozdělit. Třeba jako ta knížka. To je takové kreslení, taková radost a je s tím spojená i radost toho autora. V těch akrylových obrazech je ale úplně jiná energie, není to jenom tisk, ale je to na plátně nebo na papíře a to je krásný pocit.

Tomski&Polanski – Ilustrace obálky knihy Ladislava Zibury

Co pro vás znamenají sociální sítě?

I: Hodně nám pomohly ze začátku. Jako čerství absolventi vysokých škol jsme šli na pracovního trh a neměli jsme peníze na to, abychom si dělali někde reklamu. Takže nám tenhle sociální svět, Instagram, Facebook, pomohl ukázat to, co děláme, aniž bychom někomu něco platili. Šlo jen o to udělat to zábavně a dobře.

L: Náš záměr na sociálních sítích je dělat to přes ilustrace, které nás samy prezentují. Osobní rovinu tam moc nemáme, takže člověku nezbude nic jinýho, než koukat na ty ilustrace. Proto máme na sociálních sítích lidi, které to zajímá. (smích) Díky tomu jsme docela vyrostli. Využívali jsme jak designérské sociální sítě jako Behance tak běžné jako Facebook a později i Instagram. Ten výborně funguje, protože je člověk hned ve styku se světovými ilustrátory a je tam nějaký feedback. Okamžitě jsou také vidět trendy a nás je baví sledovat a držet se toho jak po technické stránce, tak i po stránce vizuální. Pro nás jsou sociální sítě velmi důležitý nástroj a taky je to v současnosti jediný prostředek, jak lidi dostat k nám na stránky.

To znamená, že byste si bez sociálních sítí nedokázali svou práci představit?

I: Nástup by byl určitě pomalejší a možná bychom mezitím dělali i nějaké další práce.

L: Pokud bychom se o to nebyli schopní postarat sami, museli bychom být pod nějakou agenturou, nebo se nechat někde zaměstnat. Navíc ty sociální sítě mají i obrovský organický dosah, jako když jsme dělali kola Festka nebo knížku pro Ziburu. Lidi, které baví ilustrace, se o nás potom dozvědí.

I: Díky tomu jsme třeba i kreslili jedno kolo pro člověka z Taiwanu, který si nás všiml na sociálních sítích.

V ilustrátorském světě jste si už stihli udělat dobré jméno. Důvěřují vám tedy klienti v zakázkách? Nechávají vám volnost?

L: Každý má nějakou představu a my máme docela dobrý nos na vybírání lidí a zakázek. Je to prostě cítit. Máme takový šestý smysl? Sedmý smysl?…

I: …třetí oko? (smích)

L: Takže už v podstatě stačí jenom mail a slovní skladby a už víme, jaké to bude. Občas víme, že to nebude úplně ono, ale chceme to dělat, protože se nám to líbí, ale pak to samozřejmě skřípe. Ten člověk nám svěřil důvěru, a když si hodně vymýšlí, tak jsme to měli vědět dopředu. Takže se mu potom snažíme vyhovět a nebereme to tolik osobně, protože nám čas prostě platí a my musíme udělat to, co je potřeba. Samozřejmě jsme měli jen několik zakázek, které jsme nedotáhli, protože se tak vzdálily přístupy na výtvarno, že už bychom se za to nemohli postavit. Takový věci potom skončíme.

Na co jste osobně ze své práce nejvíc hrdí?

I: Já vlastně asi nemám takový ten jeden projekt, ale vždycky mě baví jeden z těch posledních.

L: Teď je dobře, že si na moc nepamatujem, protože to signalizuje to, že nemáme tak vyhrocenou pýchu. (smích) My ale většinou vážně zapomenem, co děláme.

Máte nějakou vysněnou práci?

I: Bronzová socha, letadlo, mozaika v metru. Luky, co ještě? (smích)

L: My tak vlastně děláme všechno, co chceme. 

I: Naše radost je každý den přicházet do ateliéru, a už když přicházíme, tak se těšíme do práce. Nemáme takový to: “Už abychom šli z práce domů!”

A poslední otázka, kdo je vaší ilustrátorskou inspirací?

I: Já obdivuju Lukáše a je moje inspirace.

L: Já taky Ilonu obdivuju. My se takhle obdivujem. (smích)

I: Bez toho by to ani nešlo.

L: Kdybychom si nevěřili, nemůžeme spolupracovat.

Tomski&Polanski před svým ateliérem

Autor fotografií Radoslav Penkov

Jak citovat tento článek?

FLÉGLOVÁ, Radka. Marek HÁŠA, editor. Ilustrátoři Tomski&Polanski: Důležité je svou prací naplňovat i ostatní. In: Markething [online], 2017. ISSN 1805 – 4991. Dostupné z http://www.markething.cz/tomskipolanski