Režisér Jakub Hussar: O jogurtech a lidech

Jméno Jakub Hussar bývá nejčastěji zmiňováno v souvislosti s jeho rolí kreativce v prezidentských kampaních Vladimíra Franze a posléze Pavla Fischera. Jeho život se však netočí pouze okolo tohoto tématu, a stejně tak ani tento rozhovor. Nahlédneme v něm proto i na ta další a to jak jinak, než marketingovýma očima.

Hlavní obor: režie a idea making
Vedlejší projekty: prezidentské kampaně, výuka na filmové škole
Koníčky: vývoj počítačových her, psaní knih, skládání hudby, kameničina
Koníčky, které považují za koníčky i běžní lidé: ježdění na koloběžce

„Děje se, že nevzdělanci z videopůjčoven vládnou světu.“

Často o sobě tvrdíš, že nejsi politický marketér, což opíráš o fakt, že jsi marketing nikdy nestudoval. Přijdou ti obory režie a marketing podobné, a to hlavně v tom, že v nich často uspívají lidé, kteří je nikdy nestudovali?

Přesně tak. Děje se, že nevzdělanci z videopůjčoven vládnou světu. Třeba takový Quentin Tarantino, filmový nadšenec, který nakoukal tisíce filmů a bylo mu prostě shůry dáno. Já osobně jsem za celý život nepřečetl snad jedinou knížku o filmařině, výuce na filmové škole jsem příliš nedal, prakticky celou jsem jí strávil v terénu – na obhlídkách lokací, zkouškách, vyráběním rekvizit… studium umění je pro mě dost abstraktní pojem, protože buď to v sobě máš, nebo si to nadřeš. Učit se o tom je pro lidi, kteří možná nemají dostatek sebedůvěry nebo si nejsou jistí a tak se chtějí opřít o nějaké získané vědomosti někoho jiného. Když to zobecním, tak všechny ty knihy o tom jak být nejlepší, 5 rad k úspěchu – bych nasypal na jednu hromadu, polil benzínem a škrtl zápalkou. Trochu přeháním, ale přijde mi, že si buď ty věci uvědomuješ a máš je v sobě, a nebo je ti taková knížka stejně k ničemu…

Nechci to ale nijak ponižovat nebo srážet. Filmová škola mi dala hodně ve dvou rovinách – zajel jsem si obecné názvosloví, díky čemuž jsem schopný bavit se s filmaři. Když jsem se tam hlásil, měl jsem natočených 70 krátkých filmů, byly to amatérské blbiny, ale i tak jsem měl pocit, že jsem v té škole jenom institucionalizoval to, co jsem do té doby dělal. A kromě toho jsou to hlavně fajn lidi, které tam poznáš a v budoucnu s nima třeba točíš. Maximálně tě ovlivní nějaký pedagog názorem, ale jinak ta škola, ty osnovy, předměty… u těch uměleckých škol je to vše v symbolické rovině. To řemeslo buď provozuješ, nebo si to tam odsedíš. Nás bylo ve třídě šest režisérů a co vím, z nich se živím režií pouze já.

Na filmové škole Miroslava Ondříčka v Písku, kde jsi sám vystudoval, také příležitostně přednášíš. Jak tvé hodiny vypadají?

Já přednáším moduly, to jsou samostatné tématické přednášky, které mají svůj vlastní zápis do indexu. Moduly si vymýšlím sám, vedení školy mi to jen schvaluje a zatím se nestalo, že by to neprošlo. Tenhle systém mi mimo klasické přednášky jako je “Práce v reklamě” umožnil uspořádat třeba modul na téma „Extrémní kinematografie,“ která mi legitimizovala promítat pornografii a nejtvrdší zombie či kanibalské filmy na půdě školy. Byla to taková forma zábavního procesu, kdy jsem sledoval, jak na to budou studenti reagovat, byl to spíš takový sociologický experiment. Nikdo neodešel, ale někteří vypadali velmi pohoršeně.

„Já nechci, aby byl jogurt něco víc. Já chci, aby jogurt byl jogurt, aby banka byla banka, dobrá banka.“

Počítal jsi už při studiu, že z tebe bude hlavně reklamní režisér?

Já mám pořád cíl natočit celovečerní film, rád bych natočil i seriál, dokážu si představit, že natočím dokument, pořad do televize, nebo vyvíjel nějakou reality show. Reklama je ale logické vyústění, většinu režisérů to živí, jsou tam totiž jediné rozumné peníze v téhle branži. Pokud se podíváš na tabulkový plat režiséra v České televizi, budeš zklamaná. Počítal jsem s tím tedy už při studiu.

Jak ses dostal od filmu k marketingu?

Reklama je marketing a režisér je vlastně jen umělecká koncovka toho marketingu. Když točím reklamu na produkt, tak uplatňuju stejná kritéria, jako když propaguju kandidáta na nějakou funkci. Zní to možná absurdně, avšak jogurty a lidi jsou v určitých parametrech totéž. To, jak naexponuješ příběh, a to, jak naexponuješ nějaký produkt v reklamě, využívá stejné postupy. Reklamní marketing i politický marketing je jen divize téhož. Je to zase jen reklama. Reklama na produkty a na lidi.

Jsou v Čechách nějaké marketingové postupy, které bys nejraději zakázal?

Určitě, dám jeden příklad za všechny – fascinuje mě, že se neustále objevuje, viděl jsem ho naposled asi předevčírem. Víc než jen hokej. Víc než jen banka. Víc než jen jogurt. Já nechci, aby byl jogurt něco víc. Já chci, aby jogurt byl jogurt, aby banka byla banka, dobrá banka. Je to profláklá, totálně vyprázdněná formulka, nechápu, že ještě někdo najde odvahu to použít. A že jich je!

Jaká je tvá srdcovka a jako reklamu naopak opravdu nemáš rád?

Mám oblíbenou reklamu, jmenuje se Město kaskadérů od Ivana Zachariáše, tuším, že je to na Rexonu. Geniální reklama, točená v Americe tím nejlepším českým reklamním režisérem, toho už nikdo z nás nepřekoná. V tom městě je utopická společnost, kde jsou všichni kaskadéři. Někdo si čte noviny, ty noviny hoří, naskakuje na kapotu auta místo na autobus, lidé se na meeting scházejí tak, že proskakují prosklenou střechou. Geniální nadsázka, má to filmový temporytmus, tam je vidět to vysoké řemeslo.

Jediná moje reklama, která splňuje kritéria uměleckého sebevyjádření, nějakého pokusu o dílo, je Mnichovská dohoda.

Obecně nemám rád reklamy na farmaceutické firmy. Za celý svůj život jsem neviděl žádnou reklamu, která by vystoupila ze stereotypu: je mi špatně, vezmu si lék, je mi dobře. Pokud možno u toho shlédnu nějaký diagram útrob, kterými mi prochází léky, jež se účinně absorbují. Proboha, farmaceutické firmy jsou tak ultrakonzervativní prostředí, že banky blednou závistí!

Co máš jako režisér oproti marketérům navíc?

Mám přímou a intenzivní zkušenost s lidmi. Režisér je vlastně takový placový manažer – šéf provozu, jakýsi katalyzátor atmosféry, co všechny bičuje k maximálnímu výkonu. Když mě bude někdo štvát, bude to na tom díle znát. Musím se všemi dobře vycházet a umět z nich dostat to nejlepší. Musím se řídit selským rozumem a musím umět velmi dobře improvizovat – když se něco pokazí při natáčení, kde minuta na place stojí tisíc korun, je potřeba odvést ten nejlepší výkon. Režie je řehole, tvrdá práce, velmi stresující.
Reklam jsem natočil více než sto, takže mi pod rukama prošly tisíce lidí. Tuto přímou zkušenost marketér, který většinou tu věc odsedí od počítače, nemá. Některé věci nemůže vědět, protože je z těch zasedaček prostě nezažije.

Jak jsi tyto zkušenosti využil v prezidentské kampani, konkrétně při tom velkém haló, které proběhlo kolem výroku Pavla Fischera o homosexuálech?

Přišel jsem o jediný volný víkend, který jsem během kampaně měl. Bylo to stresující a frustrující, protože tým byl v tu chvíli rozsetý po celé republice. Volali jsme si z lesů, z Moravy, z Budějovic a byl to zmatek. Zpětně bych zachoval větší klid, zbytečně jsme zpanikařili. Ta věc nakonec nebyla tak žhavá a my jsme se jí pak postupně pokusili přetavit v přednost. Na to tě ale nikdo nepřipraví, může to přijít odkudkoli. Tady se právě hodí ta zkušenost z natáčení, že člověk rychle přehodí na jinou kolej, nebo to přebije jiným tématem, nebo vymyslí jak kontroverzní téma obrátit v plus.

„Zpětně bych zachoval větší klid, zbytečně jsme zpanikařili.“

Když jsem se ptala, co má režisér oproti markeťákovi navíc, čekala jsem spíš, že se to bude točit okolo vizuálna, ale vůbec jsi ho nezmínil. Proč?

Já jsem se o tom snažil bavit v obecné rovině, upřímně ne každý režisér je nějak silně vizuálně založený. Jsou režiséři (např. Bergman či Woody Allen), kteří budou točit slavná dramata, půjdou po silných postavách, psychologii a vizuál přenechají kameramanovi. Být režisér neznamená být homo visualis. Musíš mít představivost, ale nemusíš umět kreslit nebo mít hudební sluch. Osobně si však myslím, že skutečně dobří režiséři musí mít zvládnutý audiovizuál a vládnout mimořádnou imaginací.

Děláš na různých projektech, každý je úplně jiný a to především co se týče časové náročnosti, jaký typ práce ti vyhovuje víc a proč?

Mám radši krátkodobé projekty, protože… když máš třeba sex, tak ho taky nechceš mít 12 hodin v kuse. Člověk je velmi vychytralý tvor a když něco dělá delší dobu, má tendence hledat zjednodušení, nějaké snazší cesty a může začít vykrádat sám sebe. Při kratším časovém úseku jsi schopná podat ten autentický výkon, který vyplývá z náhlého řešení situace. Pod tlakem vznikají ty nejlepší věci. Jakmile je hodně času, projekt je rozplizlý, roztahaný a kolikrát se může utopit sám v sobě.

„Maily jsou na můj styl práce moc pomalé.“

„Nejlíp se mi pracuje pod tlakem.“ je často omílaná fráze, ne vždy tomu ty výsledky odpovídají.

Mně to strašně vyhovuje, mám prostě rád, když se něco děje. Nejhorší jsou pro mě prostoje. Raději dělám věci v koncentrovaných blocích, člověk pak naopak může cíleně odpočívat. Mám rád, když má projekt naléhavost, práce pak má to správné flow a většinou při ní vznikají ty nejlepší nápady. Ale každý to může mít jinak, znám lidi, co se pod stresem rozsypou jako domeček z karet. Mám kamaráda, kterému když přijdou dva e-maily najednou, tak se zhroutí, protože má pocit, že je zavalený.

Když jsme u těch e-mailů – předpokládám, že ty jimi budeš opravdu zavalený, je to tak?

Zase tolik ne. Denně mi přijde třeba dvacet e-mailů, nemám pocit, že by mě někdo spamoval. Vlastně spíš bombarduju ty lidi já, když na ně deleguju úkoly. Jsem spíš přilepený k počítači nebo mobilu kvůli WhatsAppu a Messengeru, protože tam probíhá ona manažerská složka vývoje. Maily jsou na můj styl práce moc pomalé. Raději s lidmi komunikuji nakrátko.

Jak se pak pereš s těmi dlouhodobějšími projekty (psaní knihy, vývoj počítačové hry)?

Moje natáčecí projekty končí v jednotkách natáčecích dnů, což jsou věci, které lze udržet v hlavě. Na reklamu nepotřebuji žádný složitý vývojový diagram. Ale třeba v případě knížky, kterou píšu už čtvrtým rokem, jsem strávil prakticky celý první rok přípravou rešerší, mám bezmála třicetistránkový rejstřík postav, slovníček novotvarů… s většími projekty přichází ona každodenní didaktická práce.

Jak si práci organizuješ a kde hledáš inspiraci?

Nemám žádné asistenty, mám však spoustu přátel, kteří se mnou sdílejí řadu koníčků. Dost věcí tak vzniká v tandemu. Když vymýšlím kreativu, ozvu se kamarádovi, se kterým vylezeme nějak na kopec a povídáme si o tom. Když píšu knížku, mám své beta čtenáře, kteří mi dávají zpětnou vazbu. Když skládám hudbu, dám to poslechnout známému, co se hudbou živí. Naštěstí mám ve všech oborech své „guru“, kteří jsou v tom lepší než já, takže si k nim chodím pro radu. Filmařina je sborová záležitost a kampaně zrovna tak. Zřejmě proto pak utíkám ke knížce, hudbě a kamenům protože jsou to sólové projekty, u kterých si odpočinu.

„Na závěr bych chtěl vzkázat lidem, ať jsou odvážní, což platí především v tom našem středoevropském Hobitíně. Odvahu bych chtěl dodat i klientům, protože jsou to oni, kdo ji většinou nemá. Přeji všem dostatek kreativního zápalu pro danou věc, protože bez něj nebude výsledek ničím než rozbředlou kaší bez názoru.“

Jak citovat tento článek?

ZEMANOVÁ Anna. Režisér Jakub Hussar: O jogurtech a lidech. REŽNÝ Michal, editor. In: Markething [online], 2018 [cit. 2018-07-15].  ISSN 1805 – 4991. Dostupné z: https://markething.cz/o-jogurtech-a-lidech.

Zdroje obrázků

Fotografie: Radoslav Penkov, Kristýna Padrtová (Babeltalk 34: Prezidentský speciál)