Jak (ne)klást otázky a (ne)odpovídat na ně

Sobotní výkon nejmenovaného sportovního (fotbalového) reportéra mě donutil zamyslet se nad úrovní vystupování v médiích. Vezměme si jeden příklad za všechny. Zejména o sportovcích se totiž dost často říká, že moc inteligence nepobrali. Důvodem k tomuto hodnocení jsou především jejich televizní rozhovory, případně sestřihy, které se dostanou do sportovních zpráv. Na jejich obranu je ale nutno důrazně říct, že na vině není jen zpovídaný sportovec, ale také, a to velice často, zpovídající – tedy reportér. I zde totiž platí, že kvalita hry se odvíjí od kvality soupeře. Když se tedy reportér zeptá sportovce na blbou otázku, nemůže logicky následovat jiná než blbá odpověď.
Jak jsem již řekla, zářný příklad bylo možné sledovat po sobotním fotbalovém zápase mezi Spartou a Viktorií Plzeň. Prvním zpovídaným byl sparťanský kapitán Marek Matějovský. A první „otázka“? „Sparťanská hra jsou spíše rozpaky.“ Ukázkový učebnicový příklad věty oznamovací. Nebo že bych se učila češtinu podle jiných pravidel? Ve stejném duchu „položil otázku“ reportér i dalšímu zpovídanému, plzeňskému Václavu Pilařovi: „Nejmenší hráč na hřišti a gól hlavou.“ Dokonce ani intonace nenaznačovala otázku. Myslím, že v určitých případech bychom tedy měli sportovce spíš obdivovat, než se jim smát, že neumí mluvit. To totiž není jejich hlavní činnost. Podivovat bychom se měli spíše nad „výkony“ reportérů, protože kladení otázek a zpovídání lidí jsou jejich denním chlebem. Tento nešvar se ale objevuje nejen na televizních obrazovkách čím dál častěji. Je tedy zřejmě na čase oprášit znalosti z mediálního tréninku.

Proč mediální trénink?

Mediálním tréninkem by měl projít každý, kdo hovoří častěji na veřejnosti. Nezbytností je u tiskových mluvčích a dalších zástupců, kteří se čas od času objeví v médiích nebo prezentují před větším publikem. Cílem mediálního tréninku je naučit lidi vystupovat na veřejnosti a v médiích. Učí se mluvit na kameru, zvládat stres, ovládat řeč těla, asertivně prosadit svůj názor, obstát pod palbou otázek i případné kritiky, nenechat se manipulovat, odpovídat na otázky a umět říct to, co říct chci. Nebo také mlžit, neodpovídat na otázky a neříct to, co říct nechci. Prostě nenechat se zahnat do kouta a umět si situaci přizpůsobit sobě a být tak zpovídajícímu plnohodnotným partnerem či soupeřem.

Zásada číslo jedna, kterou se učí každý, kdo projde mediálním tréninkem, je – odpovídat pouze na otázky. Takže pokud na vás přijde zpovídající s větou oznamovací, nemusíte odpovídat. Protože ono ani není na co.
Mediální trénink je samozřejmou součástí služeb, které poskytují agentury (většinou PR agentury) svým klientům. Není totiž nic horšího, než žehlit zpackaný klientův projev. Takže prevence je základ. Absolvování mediálního tréninku většinou všichni docení právě až při případné krizové komunikaci, kdy se opravdu hodí umět mluvit a pracovat se sdělovacími prostředky a jejich zástupci. I když, i takový Bill Clinton určitě prošel mnoha mediálními tréninky, a na tiskové konferenci k aféře s Monikou Lewinskou mu to moc nepomohlo. Zřejmě nedával pozor při části věnované řeči těla.
Na druhou stranu je nutno říci, že na televizních obrazovkách se objevují i mnohem zdatnější mluvčí, na jejichž výkonu je zřetelné, že mediálním tréninkem zcela jistě prošli. Zejména politici v komunikaci s médii vynikají – vždycky řeknou přesně to, co chtěli říct, bez ohledu na položený dotaz. Stejně tak jako dovedou mluvit třeba čtvrt hodiny, aniž by vlastně řekli něco, co by mělo skutečnou informační hodnotu. Což ale pod dojmem jejich výřečnosti dojde posluchačům až o dost později. Na politicích je tedy krásně vidět, že za sebou mají ne jeden, ale určitě hned několik mediálních tréninků. A zřejmě při nich dávali větší pozor než poslanci při „nedůležitých“ hlasováních ve sněmovně.

Jak na to?

A rada na závěr? Naprosto jednoduchá. Pokud chcete opravdu získat od zpovídané osoby odpověď, třeba i jednoslovnou ano/ne, stačí jediné – položit jasnou otázku. O zajímavé problematice odpovědí a o komunikačních technikách zase někdy příště.

Jak citovat tento článek?

SÁBLÍKOVÁ, Lucie. Jak (ne)klást otázky a (ne)odpovídat na ně. Markething.cz [online]. 2012, [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.markething.cz/jak-neklast-otazky-a-neodpovidat-na-ne-2