Komunikace
FACTCHECKING, mají média právo umlčet lži?
Letošní volba amerického prezidenta s sebou kromě extrémně vyostřených emocí mezi jednotlivými tábory přinesla také palčivou potřebu médií a sociálních sítí ověřovat pravdivost výroků jednotlivých politiků. Výsledkem této snahy je například i (nyní již smazaný) twitterový účet současného prezidenta USA Donalda Trumpa, na kterém bylo v průběhu volebního derby skryto téměř 9 z 10 tweetů kvůli nepravdivým nebo zavádějícím informacím. I televize FOX, sympatizující s Republikány, přistoupila při Trumpově projevu k jeho přerušení a posouzení pravdivosti jeho výroků. Je boj médií proti lživým informacím cenzura? A jak jinak se mohou média bránit proti stále narůstajícímu množství fake news? Měli bychom médiím přiznat moc určovat, co je “správný” obsah?
Vítejte v době postfaktické
Postfaktickou se nazývá doba, kde lidé většinově zavrhují skutkovou podstatu „pravdy“ ve výroku a místo ní upřednostňují jeho emoční apel, tedy záleží méně na tom, zdali je výrok pravdivý, důležité je to, jakou vyvolá emoci. Tedy jak zlidovělo v některých českých kruzích: „není to pravda, ale mohla by být.“
Zde přichází na scénu sociální sítě, kde se výrazně emotivní, ale mnohdy naprosto lživé výroky šíří exponenciální řadou. Množství nepravd či polopravd protékajících feedem jednotlivých uživatelů facebooku či twitteru tak za chvíli bylo takové, že žádné factcheckingové iniciativy na něj nemohly stačit (co je factchecking Vám vysvětlí Jan Tvrdoň, bývalý vedoucí projektu Demagog.cz). To, že se dají podobné výroky použít i v politickém boji, pak ví nejen americký prezident Donald Trump, kterému na konci srpna vyměřili factcheckeři z Washington Post téměř 25 tisíc nepravdivých či zavádějících výroků a někdy stihl až 50 nepravdivých výroků za den. V českém prostředí pak můžeme vzpomenout na výroky prezidenta Miloše Zemana o novináři Ferdinandu Peroutkovi nebo třeba na polovinu výroků Tomia Okamury.
Krize důvěry v média a nefunkční fact check
Fact checking od média musí být zákonitě opřen o důvěru v dané médium. Důvěra v mainstreamová média jakožto zdroje pravdivých a úplných informací je však dlouhodobě v krizi. Pro osobnosti usvědčené z šíření nepravd je tak stále snadnější místo řešení svého nepravdivého výroku zaútočit na integritu média, které ho usvědčuje. V okruhu svých stoupenců pak velmi snadno rozšíří domněnku, že je určité médium předpojaté, propagandistické či jinak lživé a nespravedlivé vůči jejich oblíbenci.
V posledních prezidentských volbách v USA bylo z podobného jednání proti jedné či druhé straně obviněno téměř každé velké zpravodajské médium a všechny sociální sítě.
Cenzura ve jménu dobra
V černobílém světě kladných hrdinů a proradných záporáků bychom podobný automatizovaný systém ověřování tvrzení jaký použil Twitter na Donalda Trumpa a jeho blízké okolí jistě uvítali. Náš svět je ale mnohem složitější a to co se může zprvu zdát jako skvělý nápad napomáhající šířit pravdu a potírat lži, se může záhy projevit jako velmi strmá cesta do pekel.
Problémy se dostaví velmi rychle u výroků, které nelze snadno zařadit mezi pravdivé či nepravdivé a jejich pravdivostní hodnota závisí na interpretaci nebo kontextu. Podobných výroků má Donald Trump desítky a Twitter mnoho z nich bez milosti označil za zavádějící či nepravdivé. Na adresu této činnosti se v případě tvrzení o volebních podvodech vyjádřil i CEO sociální sítě Parler, na kterou často míří “zabanovaní” politici, John Matze. „Nemyslím si, že je možné aby měl Twitter 100 % jistotu, že nedošlo k nějakým chybám či pokusům o podvod v průběhu voleb.“ Celý systém factcheckingu pak označil za šílený.
Parleru v minulých několika dnech vypověděla korporace Amazon hosting na všech jejích serverech dokud nezačne efektivně moderovat svůj obsah, tím sociální síť de fakto vyřadila z provozu. K tomu se ve svém článku vyjádřil například i kanadský aktivista Brad Macgregor:
“Hrstka provozovatelů západního internetu má teď po odstranění sociálního média Parler plnou kontrolu nad tím, co lze publikovat a co nikoli. O tom, kdo smí nebo nesmí mluvit veřejně, nebudou rozhodovat soudci nebo volení funkcionáři, ale manažeři korporací, jejich „myšlenková policie“ a algoritmy.”
Ačkoli pravdivost Trumpových výroků o volebních podvodech je přinejmenším diskutabilní, mnoho pozorovatelů si všimlo, že Twitter se zaměřoval mnohem přísněji na Trumpa a jeho okolí, než na demokratické politiky a jeho rivala Joa Bidena. Tuto zvýšenou pozornost však můžeme přisoudit také extrémnímu množství nepravd, které Donald Trump za svou kariéru prezidenta prohlásil.
Když smazali účet Trumpovi
Po nedávném “útoku” na americký Capitol, kde se několika stovkám Trumpových příznivců podařilo doslova vyplenit sídlo amerického parlamentu (a v procesu toho si i odnést pár suvenýrů nebo se vymočit na chodbě), sáhly sociální média k doposud nejpřísnějším opatřením. Twitter tak natrvalo smazal Trumpův účet a Facebook a Instagram mu zablokovaly účet do konce jeho prezidentského období s odůvodněním, že by je mohl využít k podněcování násilí.
Je nasnadě se však ptát, proč Trumpa smazali zrovna teď? Jeho komunikace byla vyostřená už dlouho předtím než došlo k protestům před Capitolem. Pravděpodobnější verzí tak je, že Trump jako znovu nezvolený a popularitu ztrácející brzy bývalý prezident představuje snadný terč. Obzvlášť když například Íránský vůdce Chameneí svůj Twitter stále má, běloruský autoritář Lukašenko má zase profil na Facebooku, s daleko menším významem ale přece můžeme vyzdvihnout i česko-slovenské přátele Severní Korei Pektusan, kteří provozují Facebookovou stránku kldr.info. Na Twitteru pak stačí zadat hashtagy #Hezbollah nebo #Hamas a chvilku scrollovat.
Moderovat obsah sdílený na své platformě je samozřejmě právo jakéhokoliv sociálního média, a svobodu slova tím určitě nikdo neporušuje. Nicméně je otázkou, zdali bychom měli takovou moc a takový precedent sociálním médiím přiznat. Zdánlivě spravedlivý boj “za pravdu” se velmi snadno může stát nástrojem diskreditace politiků či veřejných osobností ze stran médií, které si tím přisuzují schopnost neomylně určovat pravdivost výroků, ty jsou přitom mnohdy diskutabilní či například v případě obvinění vermontského senátora a kandidáta na prezidenta Bernieho Sanderse, postavené na slovíčkaření.
Ačkoli nám tedy fact checking nebo následné smazání účtu Donalda Trumpa může připadat užitečné a jeho výbuchy vzteku, které ho následují, vtipné, měli bychom se zamyslet, jestli chceme, aby média měla moc určovat, jaký výrok je pravdivý a jaký není, a nakonec možná připustit, že tento způsob boje s fake news může přinést více škody než užitku. Jak účinně bojovat s fake news se můžete dočíst ve článku Karolíny Hájkové Mýty všude kolem nás.
SUKDOL, Štěpán. FACTCHECKING, mají sociální sítě právo umlčet lži? In: Markething [online], Martin KOSTELECKÝ, editor. 2021. ISSN 1805 – 4991. Dostupné z: https://markething.cz/factchecking-maji-socialni-site-pravo-umlcet-lzi/
Zdroje:
https://demagog.cz/politici/180
https://edition.cnn.com/2020/10/29/tech/fact-checkers-facebook-trump/index.html
https://www.newsweek.com/twitter-donald-trump-fact-check-parler-1545743
https://demagog.cz/politici/180
https://www.washingtonpost.com/outlook/2020/05/28/twitter-fact-check-trump-voting/
https://www.factcheck.org/2020/11/trump-tweets-flagged-by-twitter-for-misinformation/
