Proč noviny musí vycházet a proč bychom je měli číst

Naším nejdůležitějším zdrojem informací (krom vlastní percepce) jsou bezesporu média. Pomáhají nám utvářet mínění a názory o okolním světě 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Jaká média ale pro rozšiřování svých znalostí a formování názorů používáme nejčastěji? Jakým způsobem a jak efektivně zpracováváme přijímané informace, jak si je jsme schopni zapamatovat a v případě potřeby znovu vybavit a použít? A jaké jsou aktuální trendy v používání médií jakožto informačních zdrojů? Právě těmto otázkám bych se v následujících řádcích rád věnoval.

Z aktuálních čísel a prognóz amerického Pew Research centra víme, že pro získávání informací o okolním světě stále nejvíce používáme televizi, resp. televizní zpravodajství. Následuje internet, rádio a noviny. Zajímavá však bezesporu je křivka při zohlednění věkových kategorií. Zatímco ve věkové kategorii 74+ uvádí jako hlavní zdroj informací internet jen 14 % populace, u mladých lidí ve věku 18 – 33 let dosahuje internet 82 %. Přesně opačný trend pak můžeme vidět u používání klasických novin, které jako zdroj informací používá jen 39 % mladých, ale až 70 % starších lidí.

Televize, bašta zpravodajství, v ohrožení

Trendy jsou přitom pro tradiční média (tisk, rádio, TV) velmi neúprosné. Jejich konzumace dlouhodobě klesá.  Zatímco v roce 1993 pravidelně sledovalo televizi téměř 80 % populace a noviny četlo zhruba 65 %, v roce 2010 už to bylo pouze 50 %, resp. 40 %. Oproti tomu internetové zpravodajství konstantně roste a kopíruje rychle postupující internetovou penetraci. V roce 2000 jej jako zdroj informací pravidelně používalo necelých 20 % lidí, v roce 2010 již 46 % a z prognostického hlediska je tedy jen otázkou času, kdy se internet stane nejvyužívanějším zdrojem zpráv.

(Zdroj: people-press.org)

Při otázce „Kolik minut jste včera strávili získáváním zpráv“ z celkového koláče 70 minut připadá celých 32 minut televizi, 15 rádiu, 13 internetu a 10 novinám. Dá se tedy říct, že byť internet šlape (co do využívání jako zdroje zpráv) televizi silně na paty, stále na něm trávíme velmi málo času a můžeme předpokládát, že informace, které na něm získáváme, jsou spíše povrchního rázu.

Lze však nastavit rovnítko deset minut sledování televize rovná se deseti minutám stráveným s rádiem, internetem nebo novinami? Můžeme se zeptat, zdali za stejný časový úsek můžeme přijmout, zpracovat a zapamatovat si stejné množství stejně kvalitních informací? Podobné a další otázky se snaží zodpovědět vědečtí pracovníci v mnohých studiích vycházejících z různých experimentálních či ex post facto výzkumů.

Obecné empirické poznatky o zpracování zpráv

Price a Feldman (2008) shrnují, že domácí zpravodajství si pamatujeme lépe než to zahraniční. Rovněž zprávy zahrnující identifikovatelné osoby (např. celebrity) nám v paměti utkví lépe. A v neposlední řadě i zprávy s emocionálním nábojem (násilí, tragédie, katastrofy). Price a Zaller (1993) ve své studii říkají, že pravděpodobnost a efektivita učení se ze zpravodajství je nejlépe predikována již existující znalostí. Z Knowledge Gap Theory zase víme, že lidé s vyšším socioekonomickým statusem si obvykle pamatují více zpráv. A konečně, dle teorie kognitivní disonance, se lidé na základě již dříve vytvořených názorů selektivně vystavují obsahu médií tak, aby eliminovali možný rozpor zpravodajství se svými přesvědčeními (např. kritika oblíbeného politika).

Případ 1: televize a tisk

Facorro a DeFleur (1993) ve své interkulturní, intermediální studii se španělskými a americkými subjekty dokázali, že nezáleží na tom, kdo a kde zprávy přijímá, nejefektivnějším zdrojem informací a zpráv jsou vždy noviny. Při experimentu, v němž skupiny subjektů sledovaly, četly a poslouchaly totožné zpravodajství v televizi, novinách a rádiu, si televizní diváci zapamatovali 29 % zpráv, zatímco čtenáři novin více než 38 %.

Proč tomu tak je vysvětlují například Furnham a Gunter (1989), když píší, že noviny jsou schopny zprávy pokrývat v mnohem větších detailech, čtenář je může strávit zcela dle svého uvážení a v případě potřeby si může inkriminované pasáže znova přečíst a ujasnit si jejich význam. Kozma (1991) dodává, že čtenáři mají větší kontrolu nad jejich zpracováním a vytvořením si vlastního názoru, než mají televizní diváci během půl hodiny trvající zpravodajské relace.

Dle Dual-coding theory by to ale měla být právě televize, kdo přenáší zprávy efektivněji a s větší pravděpodobností zapamatování. Tato teorie totiž říká, že audiovizuální informace je v naší paměti uložena ve dvou oddělených, ale vzájemně asociovaných kódech – verbálním a vizuálním – zatímco čistě textová informace je uložena pouze ve verbálním kódu. Při pokusu o znovuvybavení informace pak vizuální kód slouží jako pomůcka navíc. Proč ale televize ve výsledku efektivnější není, vysvětlují Faccoro a DeFleur (1993) tím, že televize je obecně vnímána spíše jako zábavní médium, nežli zdroj seriózních informací.

(Zdroj: www.cws-i.com)

Souvisí s tím i označování televize jako low-involvement média. Zatímco během sledování televize můžeme vařit, při čtení novin budeme připravovat večeři jen ztěžka. Noviny již ze své podstaty vyžadují mnohem vyšší míru čtenářovy participace. O tomto ostatně hovořil již Marshall McLuhan, když označil televizi jako horké médium, což v jeho názvosloví značí médium, které přenáší tolik informací, že se ve výsledku divák stane pasivním.

Výše zmíněné pak shrnují ve své knize The main source její autoři Robinson a Levy, když píší: „Television news should not be considered the public’s main source of news.“ (Robinson a Levy, 1986: 232)

Je televize opravdu čiré zlo?

Mohlo by se tedy zdát, že televize je pověstná metla zpravodajství. Není tomu však bez výhrady. Ve svých experimentech došli výzkumníci van der Molen a van der Voort (1997, 2000) opakovaně k závěru, že děti (žáci 4. a 6. stupně ZŠ) se učí lépe z televize.

Sami autoři nabízejí několik možných vysvětlení – Dual-coding theory, cool faktor televize a nižší čtenářské schopnosti. Dle mého názoru za tímto zjištěním stojí právě poslední možnost. Děti nemohou kvůli svým ne ještě zcela vyvinutým čtenářským schopnostem těžit z výhod, které čtení novin v porovnání s ostatními médii přináší. Ostatně v obou výzkumech je možné pozorovat, že zatímco u horších čtenářů je rozdíl mezi schopností zapamatovat si zprávy v televizi a v novinách ještě výrazně na straně televize, v případě žáků, dobrých čtenářů, již je tento rozdíl poměrně zanedbatelný. Dle popsané logiky by se tak dal tento model aplikovat i obecně na špatně vzdělanou či zcela nezvdělanou část populace.

Případ 2: tisk a internet

V roce 2000 uskutečnili David Tewksbury a Scott L. Althaus z University of Illinois experiment, v němž dvě skupiny studentů dostaly stejný čas na přečtení nejnovějších zpráv deníku The New York Times. První skupina měla k dispozici pouze tištěnou verzi, druhá skupina pouze on-line verzi.

Výsledky byly velmi zajímavé. V kategorii hard news – tedy politických, mezinárodních a ekonomických zpráv – dosahovali čtenáří tištěné verze o 25 % lepších výsledků (schopnosti zpětného vybavení si a popsání konkrétních zpráv) než čtenáři on-line verze. Naopak v kategorii soft news – tedy sportovních, showbyznysových (…) zpráv – dosahovali výrazně lepších výsledků čtenáři online verze. Závěr z tohoto výzkumu by tedy mohl znít, že internetové zpravodajství využíváme spíše pro vyhledávání nedůležitých soft news, naše schopnost vybavit si důležité zpravodajství je výrazně nižší a obecně zprávy na internetu konzujeme se signifikantně menší koncentrací a pozorností.

(Zdroj: people-press.org)

Paradoxní konzumace médií

Dá se tedy konstatovat, že hlavním zdrojem seriózních zpráv je televize, médium vnímané jako zábavní. Taktéž se dá konstatovat, že již brzy se stane hlavním zdrojem zpráv internet, na kterém hledáme sportovní výsledky a monitorujeme život celebrit a to ještě s velmi nízkou pozorností. Smutně se dá konstatovat i to, že  noviny, tedy jediné médium, které je schopno doručit zprávy v celém kontextu a zároveň nabízí široký prostor pro jejich plnohodnotné zpracování a zapamatování, dramaticky ztrácí své pravidelné konzumenty. Zejména pak mezi mladou generací.

Nabízí se tedy otázka, nakolik je přesouvání zpráv z novin na internet, do tabletů a smartphonů trendy a cool výdobytek a snaha nepřijít o své čtenáře a nakolik cesta do (dez)informačního pekla.

Článek je zkrácenou verzí seminární práce na téma „Differential knowledge transfer by traditional media“ prezentované na Technische Universität Dresden.

LITERATURA

Price, Vincent and Lauren Feldman (2008). News Processing and Retention. The International Encyclopedia of Communication. Donsbach, Wolfgang (ed). Blackwell Publishing.

Price, Vincent & Zaller, John (1993). Who gets the news? Alternative measure of news reception and their implications for research. Public Opinion Quarterly, 57, 133-164.

Facorro, Luis Buceta & DeFleur, Melvin L. (1993). A. Cross-Cultural Experiment on How Well Audiences Remember News Stories from Newspaper, Computer, Television, and Radio Sources. Journalism Quarterly, 70, 585-601.

Furnham, Adrian & Gunter, Barrie (1988). The Primacy of Print: Immediate Cued Recall of News as a Function of the Channel of Communication. Journal of General Psychology, 116, 305-310.

Kozma, R. B. (1991). Learning with media. Review of Educational Research, 61, 179-211.

Robinson, J. P., & Levy, M. R. (1986). The main source: Learning from television news. Beverly Hills, CA: Sage.

Tewksbury, D. & Althaus, S. L. (2000). Differences in knowledge acquisition among readers of the paper and online versions of a national newspaper. Journalism and Mass Communication Quarterly, 77 , 457–479.

Zdroj náhledové fotografie: users.soe.ucsc.edu/~btencate/pics/Kertesz-Newspapers.html