Z terénu
Česko hledá prezidenta
Jak se liší kandidáti na prezidenta? Zdánlivě jednoduchá otázka, ale konkrétních názorů se nám v kampaních moc nedostává. Zašli jsme si tedy poslechnout některé z nich a udělat si v tom trochu jasno. Jak vyplývá (nejen) z průzkumů veřejného mínění, je funkce prezidenta ČR velmi ošemetná – lidé si prezidenta chtějí zvolit a tím mu delegovat jisté pravomoci. Zároveň jsou ale názoru, že v otázce zahraniční politiky by měl poslouchat vládu a ministerstvo zahraničí. Konkrétními problémy bychom ho neměli moc zatěžovat, ale přehnaně obecné otázky se na prezidentské úrovni taky řešit nemusí. A zasahovat do činnosti vlády? To v žádném případě.
Z těchto relativně obvyklých názorů lze skoro usuzovat, že lidem na konkrétních postojích prezidenta ani moc nezáleží. Celá volba může být nakonec vnímána jako celonárodní reality show – rychle si zvolme toho, který nám říká pěkné věci a má sympatický obličej. Aby na těch známkách taky nějak vypadal. Není divu, že prozatím je za favorita považován možná nejméně vyprofilovaný kandidát, který je známý nikoli svými postoji, ale především bohatými kontakty v mediálním světě.
Toto úterý proběhla v hotelu Marriot diskuze, od níž jsme očekávali možnost vyslechnout si konkrétní názory kandidátů. Akce byla zaměřena převážně na zahraniční politiku. Tato tématika by měla být v rámci začínající propagace kandidátů jednou z nejdůležitějších. Prezident díky svému charismatu a diplomatickým schopnostem napomáhá rozvoji nejen ekonomických styků s ostatními zeměmi. Ostatně mnoho jiných důležitějších pravomocí český prezident od svých voličů v lednové volbě neobdrží.
Nejvýraznějším dojmem ze současných českých prezidentských kampaní je ale spíše jejich jednotvárnost a malá možnost rozlišení idejí jednotlivých kandidátů. Jak si adepti na prezidenta dovedli poradit s relativně uzavřenou skupinou zainteresovaných lidí v řadách posluchačů? Pokusit se přesvědčit budoucí voliče o svých kvalitách přišli Jiří Dienstbier, Jan Fischer, Přemysl Sobotka a Miloš Zeman.
Jakou image má náš stát?
“Prezident se podílí na vytváření značky země.”
Jan Fischer
Jako jsou v Evropě pro Řecko typické dluhy a záchranné balíčky, pro Česko je typický neustálý nesouhlas. Jan Fischer se vyjádřil ve smyslu potřeby budování značky jménem Česká republika, jak ale náš stát propagovat, to se rozhodl už dále nespecifikovat. Oproti němu Jiří Dienstbier své postoje opatrně konkretizoval: “Česká republika mluví navenek mnoha protichůdnými hlasy, musíme hlasy unifikovat.” Rád by koordinoval shodu s opozicí, vládou a stranami.
Naše země si prozatím svou mezinárodní komunikační strategii nevybudovala a jakýsi přirozený smysl pro vztahy s jinými státy převrací na hlavu Václav Klaus. Náš současný prezident má ve zvyku uzurpovat si pravomoci, které mu nenáleží. Především ve vztahu k Evropské unii a její integraci svůj osobní názor občas prezentuje jakožto stanovisko České republiky. Kandidáti se ovšem shodli, že prezident z titulu své funkce nemůže jednat sám za sebe.
Kde se jejich názory však rozbíhaly, byla otázka Evropské unie jako federace. Sobotka byl logicky proti, Dienstbier pro. Fischer klasicky využil svou oblíbenou střední cestu – ani federace, ani rozpad. Miloš Zeman v tu chvíli odcitoval Henryho Kissingera: “Jaké telefonní číslo má Evropa?”, vyjádřil se pro federaci, ale odmítl “superstát”.
Chráníme lidská práva! Nebo radši ne.
“Ekonomický rozvoj ČR je důležitý a podporuji spolupráci se zeměmi, které tomu pomohou. Lidská práva jsou neopomenutelná, ale ekonomický zájem je prvotní.”
Přemysl Sobotka
Přemysl Sobotka se jakožto kandidát ODS postavil po bok svého premiéra Petra Nečase. Ten na mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně jasně označil podporu svobodného Tibetu za brzdu českého obchodu s Čínou. A Sobotka nezůstal se svým vyjádřením pozadu. Ostatní kandidáti se odpovědi na problém zhostili více diplomaticky – na demokratické hodnoty nelze rezignovat, ale musíme se zdržet siláckých prohlášení a zároveň se smířit s tím, že nelze neobchodovat.
Přemysla Sobotku lze ocenit za upřímnost. Morální hodnoty jsou však pro hodně lidí také bernou mincí při výběru prezidentského favorita a sebevědomý stát by se měl držet svých zásad. Obchod s Čínou musí pokračovat, ostatně liberalismus v mezinárodním obchodu nakonec vede i k větším lidským svobodám, ale následování Havlovského demokratického dědictví je pro Česko stejně tak důležité.
Lze i přes členství v KSČ uspět?
“Jak je možné, že může kandidovat někdo s minulostí v KSČ?”
dotaz z publika na Miloše Zemana a Jana Fischera
Otázka u které bylo jasné, že přijde – a také, že byla první směrem z publika, ačkoliv se tématu přímo netýkala.Velmi dobře toho využil Miloš Zeman, který nejenže výrazně zaútočil na Jana Fischera prohlášením “Aby si to Jan Fischer mohl rozmyslet, začnu já.” Dále poté dlouze vysvětloval, jak byl z KSČ po roce 1968 vyloučen a za kritiku režimu popotahován.
Zato Jan Fischer, který vstoupil do strany až v dobách normalizace, poněkud podrážděně odvětil, že celou aktivitu v rámci komunistické strany již vysvětloval a že ho opravdu rozčiluje, když mu to předhazují lidé, co tuto dobu nezažili. Ačkoliv lze chápat, jak to pan Fischer míní, není příliš taktické rozeštvat si skupinu mladých vzdělaných voličů, kteří ačkoliv tuto dobu aktivně nezažili, zastávají v otázce komunismu poměrně koherentní odmítavý postoj. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak kandidátům nezbývá nic jiného, než vsadit na upřímnost a se zatnutými zuby vše už po sté přiznat. Červenou nití kampaně Zemana a Fischera bude pravděpodobně stále další a další vysvětlování a ospravedlňování se.
Vítězství průměrnosti
Ačkoliv kandidáti mají samozřejmě své názory, určujícím prvkem je neobvyklý ráz celých voleb: všichni občané volí ze stejného výběru 11 lidí a nechtějí pro zvoleného zákonodárné ani výkonné funkce. Že volba je na celostátní úrovni a musí tedy cílit na “typického Čecha” podle profilu reklamních agentur, přímo čiší hlavně z kampaní Jana Fischera a Miloše Zemana (dvou údajných favoritů). Jan Fischer to dotahuje k dokonalosti svými videospoty. Nejenže se vůbec neschovává ve své chalupě, dokonce i zajde na pivo s opinionem leaderem “obyčejného Čecha” Zdeňkem Troškou, jak mu pravděpodobně poradil volební štáb. Nám se to úsměvné zdát může, ale abychom nebyli zklamáni, až právě tato taktika bude vítězná.
Děkujeme Asociaci pro mezinárodní otázky za profesionálně zorganizovanou debatu.
Zdroje:
http://cvvm.soc.cas.cz/instituce-a-politici/obcane-o-ustavnich-pravomocich-prezidenta
http://cvvm.soc.cas.cz/instituce-a-politici/postoje-obcanu-k-prezidentskemu-uradu
http://www.amo.cz/vyzkumne-centrum-amo/ceska-zahranicni-politika-a-prezident-cr.htm#.UJz9Y4bBzvV
Za náhledovou fotografii děkujeme agentuře PR.Konektor.
Jak citovat tento článek?
AMLEROVÁ, Johana a Jiří ŠINDELÁŘ. Česko hledá prezidenta. Markething.cz [online] 2012. ISSN 1805-4991 [cit. 2012-11-11]. Dostupné z: http://www.markething.cz/cesko-hleda-prezidenta.