Dnešní hudba jsou světelné a zvukové orgie, říká poslední žijící vnuk Antonína Dvořáka

S Antonínem Dvořákem III., vnukem legendárního skladatele Antonína Dvořáka, jsem se seznámil před několika lety ve Vysoké u Příbrami, kam jezdil jeho dědeček  sbírat inspiraci a komponovat. Letos oslaví už 85. narozeniny, ale pokud byste očekávali klid a stereotyp na odpočinku, byla by to mýlka. Pokud zrovna nezahajuje festival nebo koncert, věnuje se svým zahraničním hostům.

Když se před týdnem začalo internetem šířit video, které kombinovalo Novosvětskou symfonii a korejský “booty shake”, rozhodl jsem se kontaktovat právě Antonína Dvořáka. Zajímalo mě totiž, jak se na toto spojení dívá on. Přestože jsem si s ním chtěl povídat hlavně o hudbě a reklamě, rozhovor se nakonec ubral docela jiným směrem. Přijměte proto pozvání do světa vážné hudby Antonína Dvořáka.

Markething: Posloucháte vážnou hudbu, pane Dvořáku?

Antonín Dvořák: Poslouchám ji prakticky pořád. Jedinou stanici, kterou v rádiu poslouchám, je Český rozhlas 3 – Vltava, protože přináší hudbu podle mého vkusu. Nejsem hudebně nijak vzdělaný, o vážnou hudbu jsem se začal zajímat až v pozdějším věku. V tom směru mě velmi ovlivnil Čajkovského b-moll klavírní koncert, mým oblíbeným skladatelem je ovšem samozřejmě můj dědeček.

M: Co si myslíte o současné hudbě?

AD: Lituji dnešní mládež, že si kazí vkus a že si huntuje zdraví, pokud jde o sluch. Dneska ráno jsem v televizi viděl nějaké zpěváky s kytarami… Říkal jsem si, že kdyby neměli ty kytary, vypadalo by to, jako když onanují (smích). To je pro mě opravdu neposlouchatelná hudba. To vlastně ani není hudba, to jsou orgie světelné a orgie zvukové. A ty pohyby!

M: Proč by tedy lidé vůbec měli poslouchat vážnou hudbu?

AD: Oni na to jednou přijdou sami. K tomu by měl jednou dozrát každý, kdo to jenom trochu potřebuje. Pro mě je to zkrátka hudba, která mě vždy pohladí po duši. Jak napsal v jednom svém vyznání profesor Josef Koutecký: “Sine amore nihil, bez lásky není nic.” Hlásím se k tomu celou svou podstatou a dodávám: “Sine musica nihil sum. Bez hudby nejsem nic.”

M: Je tedy potřeba nějaké hudební vzdělávání?

AD: Mě nepříjemně překvapuje, jak se dnes v rodinách vůbec zpěv neprovozuje. V Taxíku (vědomostní soutěž České televize – pozn. red.) měl nedávno jeden člověk střední generace doplnit větu: “Na Císařské louce stojí…” A on to nevěděl. Já si pamatuji generaci, kdy stačilo, aby někdo zanotoval a v tu chvíli začali zpívat všichni okolo. Když už neznali slova, aspoň si pobrukovali. To je dnes absolutně vyloučené a je to svým způsobem škoda. Možná to trochu zavinila také technika.

M: Mohla by pomoci osvěta?

AD: Osvěta je celkem správná cesta. V posledních letech jsem byl svědkem několika koncertů určených pro mladé lidi, shodou okolností se teď o víkendu na jeden chystám do Obecního domu. Zaujmout mladé lidi je těžké. Snaží se o to všemi možnými prostředky třeba Pavel Šporcl, ať už šátkem, kterým to začalo, nebo modrými housličkami. V každém případě je úspěšný. Někteří umělci jako Pavel Dvorský zase dělají různé letní tábory, jakési kurzy hudební výchovy.

foto: Jaroslav Brabec

M: Co říkáte na video, které natočila belgická agentura a které má propagovat vážnou hudbu?

AD: Při poslechu hudby může mít člověk různé pocity a různé představy. V tomhle případě to choreograf prostě viděl a slyšel takto. Já mám třeba při poslechu Novosvětské možná trochu jiné představy, leč nemůžu říct, že bych byl proti tomuto nějak zásadně proti. Naopak to může být jedna z forem, jak přiblížit mladým lidem klasiku. Úplně v pořádku to sice není, ale aspoň to lidem tuhle hudbu přiblíží. Aspoň si ji poslechnou. Třeba si někdo řekne, že ty holky byly pěkné a ta hudba u toho ani být nemusela. A někdo si řekne přesný opak.

M: Existuje něco, co by vám v tomto případě přišlo již za hranou?

AD: Já jsem třeba zásadně proti tomu, aby se aranžovala Rusalka do bordelu, jako to naposledy udělali Němci. Nebo aby se Rusalka odehrávala v bazénu, kde chodila v zimníku, jako to udělali Francouzi. Proti tomu bojuji, ale je to trochu jako boj s větrnými mlýny.

M: Potřebuje Antonín Dvořák vůbec reklamu?

AD: Proti tomu nic nemám, pokud je to v nějakých rozumných mezích. Asi před osmi lety vznikl v Příbrami nápad na “poctu Dvořákovi”, přestože tu máme svůj Hudební festival Antonína Dvořáka. Když jsem v programu viděl, že vystoupit má jakýsi Masturbant, okamžitě jsem od spolupráce couvnul. Druhý případ byl Michael Beckerman, který napsal knihu New Worlds of Dvorak. V ní Dvořáka popisuje jako vyšinutého alkoholika. Proti tomu jsem samozřejmě vystoupil velice kriticky, dokonce jsem požádal ministerstvo zahraničních věcí o ochranu osobnosti. A panu Beckermanovi jsem napsal, aby dělal reklamu někomu jinému, že Dvořák to od něj nepotřebuje.

M: Jak je vnímán váš dědeček v zahraničí?

AD: Tam ho milují! V Praze jsem se kdysi seznámil s jistým jihokorejským dirigentem, jmenoval se Young Chul Choi. Vyznal se mi ze své lásky k Dvořákovi a k jeho duchovní hudbě. Chvíli jsme si povídali a on řekl, že až něco nastuduje, tak mě pozve. To bude taková ta východní zdvořilost, myslel jsem si. Po půl roce mi přišla pozvánka na Rekviem. Strávili jsme v Jižní Korei asi týden, věnovali se nám tam opravdu ohromně. Rok nato mě pozval znovu. Spoustu přátel mám také v Japonsku, byť jsem tam sám nikdy nebyl. Pokaždé, když přijedou do Česka, hned mi volají a chtějí se podívat na Vysokou. Někteří tam byli už nejméně pětkrát a letos se mi ohlásili zase.

M: Máte tušení, proč zrovna Dvořák je tak oblíbený a proč zrovna v těchto zemích?

AD: Těžko říct. Mám ale jistotu, že taková muzika jako Mozart, Beethoven, Smetana nebo Dvořák prostě musí zapůsobit. Mimochodem, když ještě žil táta a z Dvořáka šly příjmy z autorských poplatků, prozradil mi, že právě Dvořák představuje pro Ochranný svaz autorský asi 85 % zisků ze všech našich skladatelů.

M: Dědečka jste už nezažil, odkud jste o něm získával informace?

AD: Samozřejmě od táty, ovšem i ten byl teprve devatenáctiletý, když mu tatínek zemřel. Ale můj táta hodně pamatoval a napsal i knihu.

M: Co jste po Antonínu Dvořákovi zdědil?

AD: Kromě jména, které nosím velmi hrdě, jsem zdědil také ranní vstávání. Někdy vstávám i ve čtyři! Je pravda, že dneska jsem vstával až v pět (smích). Jinak bohužel nic. Hudební talent vůbec ne, snad lásku k hudbě. Zjistil jsem, že čím jsem starší, tím jsem senzitivnější. Když si doma pustím Biblické písně, tak si musím připravit dva kapesníky. A co teprve na koncertech, to se napolykám slz.

Zdroj fotografií:

Osobní archiv Antonína Dvořáka, foto: Jaroslav Brabec

Jak citovat tento článek:

BEŠŤÁK, Václav. Dnešní hudba jsou světelné a zvukové orgie, říká poslední žijící vnuk Antonína Dvořáka. Markething [online]. 27. dubna 2014 [cit.2014-4-27]. ISSN 1805-4991. Dostupné z: www.markething.cz/dnesni-hudba-jsou-svetelne-a-zvukove-orgie-rika-posledni-zijici-vnuk-antonina-dvoraka