Aktivista Kryštof Stupka: Dostávám se do mainstreamu a s tím přichází velká zodpovědnost

Kryštof Stupka je mladý český aktivista, který se zaměřuje převážně na témata týkající se LGBTQ+ komunity. Vystudoval politologii na Pařížském institutu politických věd, kde nyní na studium dále navazuje. V poslední době se začal výrazně objevovat ve veřejném prostoru, což s sebou nese mnoho výzev, se kterými se musí potýkat. Jak vnímá svou roli v ovlivňování veřejného mínění a co by zlepšil na svém vystupování?

Kryštofe, aktivismu se věnuješ už několik let. Co je to vlastně aktivismus?

Záleží, čemu říkáš aktivismus. Aktivní v neziskovém sektoru jsem byl už od 14 let, ale ten aktivismus, pro který mě teď lidé znají, začal zhruba v dubnu. Zorganizoval jsem kampaň Dopis za rovnost, v rámci které lidé mohli psát poslancům ohledně legalizace stejnopohlavních manželství.

Jak bych ho ale definoval? To je asi něco, na čem se teď snažím pracovat. Nemám žádnou strategii ani body, které bych chtěl nějakým způsobem ovlivnit. V podstatě jsem začínal jako kluk na Twitteru, který se nebojí otevřeně říkat svoje názory a poté se to nějak rozjelo.

Vnímám ale, že aktivismus jako takový je v ČR docela špatně přijímaný, pro spoustu lidí je aktivista v podstatě sprosté slovo.

A proč si myslíš, že je aktivismus v ČR takto vnímaný?

To je dobrá otázka. Myslím, že to je částečně stále ještě spojené se socialistickou agitací. Ve Francii, Anglii nebo USA je aktivismus chápaný jako součást zdravé demokracie. V podstatě každý, kdo pracuje v neziskovém sektoru, se považuje za aktivistu. V ČR se naopak často pro aktivismus hledají jiné názvy. Nějaký vliv by mohly mít také dlouhodobé postoje Václava Klause, který na aktivismus nepohlížel zrovna nejlépe.

Jakou má tedy podle tebe aktivismus roli ve společnosti?

Pro mě osobně spočívá v tom, že se snažím posouvat debatu dopředu. Když jsem s duhovým aktivismem začínal, tak jsem viděl, že jsou tu lidé věnující se například vytváření veřejné debaty nebo právní pomoci komunitě. Chyběl mi ale hlas, který by do debaty vnášel progresivnější prvky víc otevřeně.

Myslíš si tedy, že aktuální podoba české veřejné debaty progresivní témata postrádá?

Nemyslím si, že by progresivní témata přímo postrádala. Spíš mi přijde, že nejsou skoro vůbec slyšet.

Proč si myslíš, že jsou tak málo slyšet?

Částečně je to určitě tím, že se na neziskovky a aktivismus jako takový pohlíží špatně. Taky to ale může být proto, že se Češi bojí změn a ten progresivní proud je něco, co představuje poměrně velkou změnu. Co je na západě běžné, je u nás zkrátka pořád tabu.

Sám si většinu dospívání strávil právě na západě, což určitě mělo vliv na tvůj osobnostní vývoj i vnímání světa. Není pro tebe kvůli tomu náročnější rozumět české společnosti a tudíž ji i nějak efektivně ovlivňovat?

Kvůli rodinné situaci jsem se v 16 letech odstěhoval a bydlel primárně v zahraničí. Místní prostředí i vzdělání mě určitě zásadně formovalo. Mimo mou generaci kvůli tomu budu nejspíš vnímán jako typický příklad přehnané politické korektnosti a wokeismu.

Když jsem ale začínal, tak jsem cílil převážně na ostatní queer lidi a většinové společnosti jsem moc nevěnoval pozornost. Pak jsem ale začal být vnímán jako jeden z viditelnějších aktivistů, Parlamentní listy mě dokonce nazvaly nejznámějším LGBTQ+ aktivistou.

To, že jsem neměl takovou možnost poznat dění v ČR, určitě vnímám jako slabost, na druhou stranu si myslím, že díky tomu můžu posouvat debatu dopředu. Hodně lidí mě chápe jako radikálního blázna, ale i tak si myslím, že progresivnější hlas je ve společnosti důležitý a pomáhá liberalizaci společnosti.

Nemůže ale tento styl komunikace také způsobit to, že část populace přejde do defenzivy a změní svůj názor opačným směrem a bude se více radikalizovat?

Na začátku jsem byl prostě „kluk z Twitteru“ a nad takovými věcmi jsem vůbec nepřemýšlel. Postupně jsem si to ale začal uvědomovat, víc nad tím přemýšlel a snažím se to reflektovat. Na druhou stranu se společnost polarizuje a už dlouho se v otázce LGBTQ+ práv nic neposunulo dál.

Nejsem schopen s jistotou říct, že se tím společnost radikalizuje, ale upřímně si stále víc uvědomuji, že to tak skutečně může být a začínám si na to dávat větší pozor. Dostávám se do víc mainstream médií a s tím přichází velká zodpovědnost, snažím se tedy to, co dělám, nějak zpětně reflektovat.

Když jsme u mainstream médií, jak zpětně hodnotíš svůj výkon například v debatě s Janou Jochovou z Aliance pro rodinu na CNN Prima News?

Mohlo to být určitě lepší a podobně jako Máte slovo to nejspíš nikoho nepřesvědčilo. Neměl jsem z toho úplně špatný pocit, ale vidím to i kriticky a chápu, že jsem mnoho věcí mohl říct líp. Paní Jochová je zato mediálně zkušená demagožka a umí veřejně vystupovat, takže celá diskuse byla náročná především proto, že je těžké se bavit s někým, kdo veřejně podporuje léčení homosexuality neboli konverzní terapii.

Původně jsi zamýšlel být jakýmsi interním mluvčím dovnitř LGBTQ+ komunity. Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses měl rozdílně prezentovat dovnitř a navenek?

Asi ne. Když se prezentuju, tak se chci prezentovat autenticky, v některých ohledech bych však svou prezentaci mohl upravit, autentičnost je ale na prvním místě. Například to, jak se oblékám, je důležité nejen pro mě, ale také pro ostatní queer lidi.

Za styl oblékaní speciálně v pořadu Máte slovo jsem dostal spoustu kritiky, která byla i z řad naší vlastní komunity. Lidé mi například říkali, že můj outfit nebyl profesionální. S tím ale nesouhlasím, jelikož jsem v podobném outfitu vystupoval například před 26 diplomaty na uzavřené konferenci v Budapešti, kde to nikomu nevadilo.

Vystoupení na uzavřené konferenci je ale úplně jiná situace – neveřejnou konferenci nesledují živě tisíce lidí, kteří z drtivé většiny diplomaty nejsou. 

S tím souhlasím, já se takhle ale oblékám běžně. Chápu, že to na někoho může zanechat špatný dojem. Zároveň si ale myslím, že součástí odbourávání těchto postojů je, že se s těmito věcmi budou lidé stýkat častěji – a v tom možná vidím také svou roli.

Konzultoval jsi někdy své vystupování s například s experty na veřejné vystupování nebo PR?

Své vystupování jsem konzultoval s PR experty, ale asi ne dostatečně. Je to něco, na čem bych nejspíš měl teď zapracovat. Na druhou stranu chci vystupovat tak, jak se cítím, a nehodlám skrývat svou identitu, jelikož při množství energie, které do aktivismu dávám, si chci zachovat svou vnitřní integritu.

Když mi například experti na veřejné mínění řekli, ať do pořadu Máte slovo nechodím s nalakovanými nehty a make-upem, tak jsem se akorát mile usmál a poděkoval za jejich názor. Snažil jsem se hlavně působit neútočně a zachovat klid. 

A myslíš, že jsi nakonec udělal správně?

Myslím, že ano. Jsem ochotný dělat kompromisy a pracuju na tom, jak svoje vystupování změnit, co se týče rétoriky a působení při diskusích – o tom se radím i s experty. Ale rozhodně nehodlám měnit svůj vzhled a styl oblékání. Necítím se jako nějaký zástupce queer komunity a nemám od ní ani žádný mandát.

Přesto tě ale velká část populace bude přirozeně vnímat jako zástupce většího celku.

Jak už jsem říkal. Já jsem „kluk z Twitteru“, který se nějakým způsobem dostal do veřejné debaty v Česku. Začínám to nějak reflektovat, ale stále je můj hlavní cíl podpora mladých queer lidí. Na druhou stranu si uvědomuji, že je tady nějaká odpovědnost a lidé mě jako zástupce skutečně mohou vnímat. Snažím se pracovat na nějaké strategii, například jakým tématům se vyhýbat a jaká naopak akcentovat.

Podle nedávných výzkumů veřejného mínění podporuje možnost homosexuálních sňatků nad 60 % Čechů, přesto to vypadá, že politická scéna není takovým manželstvím v tuto chvíli nakloněna. Jak si tento jev vysvětluješ?

Budu citovat organizaci Jsme fér, která na Twitteru na stejnou otázku odpověděla dvouslovně: „Katolická církev“. Myslím si, že ta role katolické církve, nakolik je to v Česku marginální náboženské uskupení, je v ČR poměrně velká. Je to jak z důvodu silného lobbingu církve a zájmových skupin, tak zároveň pro nízkou důležitost tohoto tématu při volebním rozhodování. Politici se také snaží využívat neznalost o queer lidech k tomu, aby získali hlasy ve volbách.

Bezesporu existuje spousta Čechů, kteří se k LGBTQ+ komunitě staví přinejmenším bez respektu či dokonce s přímým odporem. Proč si myslíš, že část veřejnosti zaujímá takovéto postoje?

Na to vlastně asi neznám odpověď. Nejsem sociolog a netroufnu si odhadovat, proč jsou lidé homofobní. Určitě zde jsou nějaké církevní vlivy a vtahování queer lidí do politického boje. Problém také může spočívat v absenci institucionálního rámce, který by se touto problematikou zabýval.

Velmi často se snažím komunikovat s lidmi, kteří proti mně vystupují. Snažím se volit vlídnou komunikaci a být s lidmi zadobře. Ale moje hlavní cílovka jsou mladí queer lidé, mainstreamovou komunikaci zajišťují jiné organizace a dělají to skvěle.

Přesto jsi ale založil platformu Reclaim Pride, která se proti Prague Pride částečně vymezuje.

Reclaim Pride nevznikl ke kritice Prague Pride, ale naopak k vytvoření platformy pro queer lidi, která je víc protestní a kde mohou lidé vyjádřit svůj nesouhlas s některými politiky. Nebylo to komunikované úplně nejlépe, ale určitě to nebylo namířené proti Pride. Do budoucna se chci zaměřit na rebranding platformy a budu usilovat o spolupráci obou projektů.

Vzpomínám si ale, že jste kritizovali komercializaci Prague Pride a dokonce jste se označili za mimo jiné antikapitalistickou platformu. Jak to tehdy bylo?

To s tím „antikapitalistickým“ bylo pochybení, od začátku jsme to prezentovali jako nekomerční. Pride jsme nekritizovali, spíše jsme chtěli vytvořit platformu, která by nebyla komerční. Komercializace Pride mi nevadí, naopak to vnímám spíše pozitivně, je ale potřeba mít i protestní platformu, která se může například víc otevřeně ohrazovat proti homofobii.

Pro PR i reklamu je typické, že se často snaží mimo klasického obsahu přinášet i určité „etické poselství“ – tím je i podpora práv LGBTQ+ komunity. Jak tyto kroky vnímáš jako aktivista a jak si myslíš, že je vnímá většinová společnost?

Osobně to vnímám jako extrémně důležité. Je dobře, že business podporuje diverzitu a inkluzi napříč společností. Důležité je to chápat i z finančního důvodu, na západě je zkrátka výhodné používat tato témata, což potvrzuje i mezinárodní platforma Open For Business, která sdružuje takto orientované korporace. Myslím si, že s tím nikdo nemá zásadní problém. Například Zalando je tím hodně známé a lidé zde stále nakupují. Obzvlášť mladší věková kategorie to podle mě vnímá dobře.

Každý červen se loga mnoha firemních profilů na sociálních sítích zabalí do duhy. Pokud má ale tatáž firma dedikovaný profil pro méně tolerantnější části světa, logo téměř pokaždé zůstává v původní podobě. Jak prožíváš tuto dichotomii?

Dichotomie je takové pěkné označení pro to, čemu my aktivisté říkáme pinkwashing, kdy firma otevřeně podporuje duhová témata jen pokud je to na konkrétním trhu výhodné. Ale záleží vždy na kontextu, například na blízkém východě je to naprosto pochopitelné, jelikož zde hrozí například nebezpečí pro zaměstnance, jiný postup by měl být například v Maďarsku. 

Zrovna včera jsem tuto problematiku probíral s viceprezidentkou firmy L’Oréal – Julií Vallat, která souhlasila, že do určité míry se o pinkwashing jedná a bude se snažit o prosazení této agendy i v zemích střední a východní Evropy.

Jak citovat tento článek?

VRÁNA, Petr. Forum media 2021: Aktivista Kryštof Stupka: Dostávám se do mainstreamu a s tím přichází velká zodpovědnost Jiří KOMÁREK editor. In: Markething [online], 2020. ISSN 1805 – 4991. Dostupné z: https://markething.cz/aktivista-krystof-stupka-dostavam-se-do-mainstreamu-a-s-tim-prichazi-velka-zodpovednost