Facebook Twitter YouTube RSS Mail Instagram
Menu

Princ Ládík: rozhovor s novodobým poutníkem a hvězdou sociálních sítí

      5. 1. 2018
Princ Ládík: rozhovor s novodobým poutníkem a hvězdou sociálních sítí

Ladislav Zibura se věnuje pěším poutím. V roce 2011 putoval do Santiaga de Compostela, o rok později z Českých Budějovic do Říma, naposledy se vydal do Gruzie a Arménie. Nyní pořádá přednášky po celé zemi a úspěšně vydal již třetí knihu. Co obnáší tvorba cestopisu a proč nerad kritizuje Českou republiku?

Cítíte se být více cestovatelem, nebo spisovatelem?

Zajímavá otázka. Myslím si, že o něco více píšu než cestuji, nicméně mi tohle škatulkování přijde zbytečné a nemám ho rád. V Česku žijí velcí cestovatelé, kteří podnikli velké cesty, což já nikdy neudělal. Po světě jsem pěšky nachodil asi 6000 kilometrů, ovšem veskrze nepřipravený a ve vláčném tempu.

Co vás vedlo k cestování?

Od přírody jsem hrozně zvědavý, mám rád různá dobrodružství a jiné zajímavé věci. Chci třeba zkusit let balónem, jít sfárat do dolů, stejně jako bych chtěl vylézt na tovární komín nebo navštívit další nové země. Prostě si toho chci vyzkoušet co nejvíc. Cestování není mým jediným zájmem, cestuji jen tak dva až tři měsíce v létě. Zbytek roku jsem v Čechách.

Ladislav Zibura na své poslední cestě putoval nejen pěšky, ale i stopem. Fotografie řidiče kamionu, se kterým se na své cestě seznámil.

Jaké jsou tedy vaše další zájmy?

Poslední tři roky jsem se opravdu hodně věnoval přednáškám – za rok jich mám nějakých 160. Jsem ale zároveň společenský člověk, snažím se trávit čas se svými kamarády, chodit na mejdany. Dále rád sbírám různé informace – občas čtu i odbornější věci. No a moc rád poznávám nové lidi. Kdybych to celé měl shrnout do jedné věty, řekl bych, že mě zajímá svět a lidi – za lidmi se vydávám a svět se snažím poznat.

Jak tahle kombinace všech aktivit vedla ke spisovatelské činnosti?

Psát knihy byl vždy můj sen, moje babička byla výborná češtinářka a ta ve mně vyvolala tu touhu psát. Potom jsem se jednou zmínil při rozhovoru v Českém rozhlase, že bych chtěl napsat knížku a díky tomu se mi ozvali z nakladatelství, což celý proces urychlilo. Napsal jsem tedy první knihu, na kterou byly dobré ohlasy, nakonec se dělaly tři dotisky. No a když se lidi zajímají o to, co dělám, a navíc mě to moc baví, tak v tom budu rád pokračovat. A tak mi teď vyšla třetí knížka.

Jak vzniká cestopis?

Na cestě si dělám velmi podrobné poznámky, které mají větší rozsah než samotná kniha, zároveň se už snažím vymýšlet vtipy a různé postřehy. Když přijedu domů, tak to protřídím, to je ta nejtěžší fáze. Jít pěšky pár týdnů je ve své podstatě stále se opakující, monotónní věc. Vybrat z toho jen opravdu zajímavé věci a zároveň držet dějovou linii je dost těžké. Potom tomu věnuji spoustu péče a deník měním v knihu. Poslední knížku jsem psal něco přes dva měsíce, ale tím způsobem, že jsem psaním trávil i 14 hodin denně. Část jsem napsal na chatě v lesích, velkou část taky na Ukrajině. Tam jezdím, protože tam mám klid. Píšu hodně intenzivně a vyhovuje mi to tak. Člověk pak nežije ničím jiným, úplně se do toho ponoří. Osobně jsem přesvědčený, že právě ochota hrát si s každým slovem a psát pečlivě je nejdůležitější ze všeho. Přetisknout deník by bylo ohromně jednoduché – ale ve výsledku taky dost špatné.

Je těžké v Čechách vydat knihu?

Mně se stala ta nejlepší věc, která se mi mohla stát – oslovilo mě samo nakladatelství s tím, ať pro ně napíšu cestopis o cestě do Jeruzaléma. To je běžná praxe. Když je někdo trochu vidět v médiích nebo na sítích, nakladatelství mu občas nabídnou, ať napíše knížku. Vědí totiž, že pravděpodobně bude komerčně úspěšná – není ani důležité, aby byla dobrá. Příkladem extrémně špatných a komerčně úspěšných knížek může být třeba titul Já JůTuber. To je vyloženě jednoduchý byznys plán – rodiče neví, co koupit svým dětem ve věku osm až patnáct pod stromeček. Moc toho nedělají a sedí u počítače. Nu, tak když v knihkupectví vidí knížku Já Youtuber, řeknou si, že to bude pěkný dárek. Na Youtubery totiž kouká celá ta generace. Na podobné vlně se může svézt každý, kdo je trochu vidět. Vydat knížku tak v mojí situaci těžké nebylo – v roce 2015 se mi dostalo velké mediální pozornosti, mimochodem celkem neadekvátní a nezasloužené. Obecně to ale pro mladé autory jednoduché není a je to škoda.

Čím si tu pozornost vysvětlujete?

Ten můj příběh byl plný protikladů. Na jednu stranu mladý kluk, na druhou stranu pozapomenutá tradice poutnictví. Ten kluk chodí na poutě, zároveň si z toho dělá legraci. Taky jsem prošel Turecko v době, kdy se o nás začalo mluvit o uprchlické krizi. A ty moje cesty jsou naplněným snu o svobodě, kterým žije spousta lidí z mé generace. Navíc už mě tehdy někteří lidé znali z Facebooku, kde jsem byl docela aktivní. Tak se to všechno spojilo dohromady.

Mimo jiné se proslavil i díky svému recesistickému vystoupení v soutěžním pořadu AZ-kvíz.

Bylo to nějak načasované? Podpořil jste to záměrně těmi přednáškami?

To byla náhoda, mě by v životě nenapadlo, že zrovna o poutích budu veřejně mluvit. Celé to začalo koncem roku 2014 tak, že mě kamarádi přemluvili, ať pro ně udělám přednášku v kavárně. Na facebookovou událost se tehdy přihlásila spousta lidí, snad dva tisíce – tak jsme to nakonec udělali v kině. No a já zjistil, že mě to baví. Udělal jsem ještě pár přednášek v Brně, pak přišly pozvánky z dalších měst. V roce 2015 už mi s tím pomáhal můj kamarád Martin a udělali jsme asi stovku přednášek v Česku a na Slovensku. To jsem ještě studoval. Teď už se přednáškám věnuju na plný úvazek.

Jak knihu propagujete?

To je hlavně věcí nakladatelství. Česká republika je každopádně malá země a kdo se nějak víc zajímá o cestování nebo chodí na cestovatelské přednášky, už o mně pravděpodobně slyšel. Už nechci na lidi mluvit z televize a nepotřebuju, aby mě vídali v novinách. Snažím si jen udržet tu komunitu lidí, co chodí na mé přednášky a chodí na ně rádi. To mi bohatě stačí. Nechci z toho, co dělám, vytvářet marketingový produkt. Důležité pro mě je především dělat to čím dál lépe a zdokonalovat se. Jistá řemeslnost je totiž podle mě jediný způsob, jak je možné věci dělat dlouhodobě tak, aby lidi nepřestaly zajímat a bavit.

Ilustrace máte od dua Tomski&Polanski, jak hodnotíte spolupráci?

Oni jsou hrozně dobří. Zejména s Lukášem si hodně rozumíme i na kamarádské úrovni a myslím, že na výsledku je to vidět. Ta naše spolupráce je zvláštní. Nechávám Lukášovi s Ilonou úplně volné ruce, zadáním obvykle bývají jen emoce, které má ilustrace vzbudit. A znovu a znovu mě překvapuje, jak přesně to dokážou vystihnout. Zejména ilustrace v nové knize mají jistou hloubku, je v nich spousta skrytých významů. Nejsou to jen obrázky, které člověk přelétne očima – a moc mě to baví.

Ilustrace k Ladislavově poslední knize od dua Tomski a Polanski.

Pochyboval jste někdy?

No jasně, to je ohromně důležité. Když člověk nepochybuje o tom, co dělá, tak o tom podle mě dostatečně nepřemýšlí. Taky je důležité se tomu, co děláš, umět zasmát. Ohromně nerad spolupracuji s lidmi, kteří si ze svojí práce neumí udělat srandu.

Snažíte se hledat nějaký hlubší smysl za tím, co děláte?

Jasně, pro mě je ten hlubší smysl třeba to, že se snažím budovat mosty mezi generacemi. Na moje přednášky chodí rodiče se svými dětmi a moje knížky čtou jak staří, tak mladí. A to je super, mně totiž občas přijde, že budujeme jen svět pro mladé a že je strašně málo věcí, které by spojily více generací. Taky mě těší, že ukazuji mnohem hezčí obraz světa, než který lidi vidí v médiích. Občas udělám nějakou přednášku pro seniory, před nedávnem jsem měl třeba projekci ve vězení, jindy se zastavím třeba číst dětem ve školce. To všechno je pro mě důležitá součást úspěšného projektu. Jisté vyjdáření vděku, slušnosti a pokory. A zároveň důležitý kontakt s moudrými lidmi. Zejména ti důchodci mi vždycky připomenou, že jsem zatím nezažil skoro nic.

Jaké hodnoty, které v naší zemi chybí, vnímáte na svých cestách?

Já popravdě nemám moc rád, když někdo vyjede do světa na pár měsíců, vrátí se a začne kritizovat svoji zemi. Čechy miluji a většina cest mě přesvědčila o tom, jak moc to tady mám rád. Vždy se ale snažím inspirovat u cizích kultur. Pardon „cizích“ – ona to je blbost, říkat cizích, vždyť jsme jeden živočišný druh a svět je hrozně malý. Jednoduše řečeno, když cestuju, snažím se inspirovat u místních. Například letos v Gruzii a Arménii a vlastně i na Ukrajině mě zaujalo, jak důležitá je pro lidi rodina. Úplně automaticky ji staví na první místo. Taky se mi líbí třeba čest a ochota obětovat se pro nějaký princip. Hluboká víra v boha, schopnost žít extrémně skromně, vztah k půdě… To všechno jsou věci, které na cestách poznávám – a které u nás jsou trochu zapomenuté.

Na své cestě poznává místní obyvatele všech věkových kategorií. V nejznámějším šachovém baru v Jerevanu uhrál s dcerou majitele remízu.

Říkáte, že nerad kritizujete svou zemi, přesto se zeptám, změnilo cestování váš pohled na Českou republiku?

Jsem zastáncem toho názoru, že člověk může svoji kulturu poznat až tehdy, když získá dostatečný nadhled. A cestování je dobrá příležitost podívat se na ni z odstupu. Díky cestování jsem si začal vážit věcí, které mě tu dříve trošku štvaly, například, že jsme dost stydlivý národ. To mě poslední dobou hodně baví, protože mě baví společně s lidmi překračovat tyhle hranice. Taky jsem si uvědomil, jak rozmanitá země jsme. V Číně jsem ušel pěšky skoro tisíc kilometrů, aniž by se změnila krajina kolem mě.

Vzhledem k tomu, že máte přednášky po celé zemi, tak netrávíte moc času doma. Jak k tomu přistupujete?

Z každého období života se snažím vytěžit co nejvíc a teď si chci ještě užít toho, že jsem mladý a nemusím zakládat rodinu a že můžu žít ten dobrodružný život. Třeba ty přednášky mě ohromně těší. Neznám nic lepšího než stát na pódiu a dělat vtipy, kterým se lidé upřímně smějí. Na druhou stranu je mi jasné, že přijde chvíle, kdy se usadím a založím si rodinu a přizpůsobím se tomu. K cestování se neupínám, nechci se takhle omezit. Až budu mít dítě, tak budu se svým dítětem a budu mít radost z něj. Užiju si další období svého života a klidně budu pracovat někde v kanceláři.

Máte něco, co byste čtenářům rád řekl závěrem?

Netrpím představou, že to, co je důležité pro mě, by mělo automaticky být důležité i pro někoho jiného. Možná i proto nejsem úplně fanoušek těch motivačních citátů, které by někomu měli změnit život. Ten si každý musí změnit sám.

 

 

Jak citovat tento článek?

KILBERGER, Adam. Princ Ládík: rozhovor s novodobým poutníkem a hvězdou sociálních sítí. Jan NOVOTNÝ, editor. In: Markething [online], 2017. ISSN 1805 – 4991. Dostupné z: http://markething.cz/ladislav-zibura-rozhovor

Zdroje obrázků

Náhledová fotografie: http://bit.ly/2E256nZ

https://www.youtube.com/watch?v=SyRlEv5r_Ws

Student 1. ročníku MKPR na FSV UK. Má rád lidi (některé) a život (většinou).